Když se díváte na ilustrace knížky Neviditelná Mumo, nestačíte žasnout. Autor Lukáš Opekar je jedním ze zakladatelů Vyvolej.to a zároveň se svou ženou Anetou a kamarádkou Stáňou tvoří značku Mazzel, jejichž výrobky najdete i na našem e-shopu.
Jsme trojčlenný autorský kolektiv. Moje žena Aneta Opekarová, já (Lukáš Opekar) a Stanislava Karbušická. Poznali jsme se ve stejném ročníku na fakultě Umění a Designu UJEP. Já absolvoval ateliér Grafického designu. Stanislava dokončila studia na UMPRUM v ateliéru Sochařství. Aneta diplomovala na FaVU v Brně. Mazzel je malé vydavatelství pro děti, kde vznikají nezaměnitelné knížky, papírové hry a další předměty pro radost. Mazzel pracuje s tradičními pohádkami, spolupracuje se spisovateli a vymýšlí nové.
Tvorbě pro děti jsem se začal přirozeně věnovat s narozením těch našich. Do té doby jsem to nezažil na vlastní kůži, ale děti jsou skvělý inspirační zdroj. Díky nim jsem se znovu naučil, jak utéct z vážného světa deadlinů a konvenční práce do volné krajiny, kde čas plyne jinak a můžeme si hrát.
Občas není jednoduché najít energii večer po práci a uspávacích rituálech s třemi dětmi, ale Mazzel nespěchá, snažíme si užít proces tvorby. I cesta je cíl :) Díky rodině máme navíc zpětnou vazbu z první ruky!
Na podzim 2017 jsme vydali knížku Neviditelná Mumo, která je založená na hledání ukrytých věcí a luštění hádanek v barevném fantazijním světě. Taky jsme připravili novou sérii Mimideníků od Anety Opekarové. Do deníku můžete lepit fotky, obrázky, kreslit, obtiskávat nožičky, psát, a tak si vytvořit svůj originál. Stáňa vytvořila kolekci unikátních loutek na hraní. Ke každé dvojici loutek patří veršovaný text od Petra Maděry. Víc uvidíte na našem webu www.mazzel.cz.
Cílem bylo vytvořit ilustrace ze skutečných předmětů, drátů a různých „pokladů“, které jsem si porůznu vypůjčil, našel, koupil nebo sám vyrobil z papíru a dřeva. To umožňuje vstup náhody a různých asociací do procesu, což je samo o sobě inspirující. Chtěl jsem se odpoutat od tvorby na počítači a užít si zábavu se stavěním skutečných scén. Výsledkem jsou fotografické ilustrace se zvláštní izometrickou perspektivou, která je docílená dlouhou ohniskovou vzdáleností a skládáním jedné scény z více fotek. Každou scénu bylo potřeba nejprve rozvrhnout ve skice, připravit, nafotit a vyretušovat, což je celkem časově náročné.
Určitě mě ovlivnilo to, že jsme vyrůstali se spoustou dětských knih. Asi jich nebyl tak široký výběr jako dnes, ale výtvarně byly vesměs krásné. Vždy mě také fascinovaly obrázkové knížky, ve kterých jsme jako malí hledali schované postavičky a věci.
Domácí atelier má výhodu i nevýhodu v tom, že je doma. Asistence mojí tříleté dcery skončila tak, že doslova spadla do scény, kterou jsem k focení chystal asi hodinu a celou jí zbourala, voda se rozlila do papírů, zbyla spoušť. Ve výsledku to ale bylo dobře, mám rád prvek náhody jako součást procesu a napodruhé jsem scénu postavil lépe.