Proč fotit na film

Také vás pohltil fenomén slow věcí? Slow fashion, slow TV, slow food a další se stávají spolu s lekcemi jógy a meditací čím dál oblíbenější. Co vyzkoušet i slow focení?

Focení s flexaretou má své zvláštnosti (a krásy). Pokud s ní chcete fotografovat, připravte se na to, že s sebou vždy povláčíte o kilo navíc, ať už foťák využijete nebo ne. Za to se Vám ale odmění krásnými černobílými fotografiemi čtvercového formátu 6x6 s příjemným zrnem.

Fenomén Flexaret

Flexaret je značka fotoaparátů vyráběných v Československu mezi lety 1939 a 1970. Jedná se o dvouokou zrcadlovku (jedna čočka je spojena s hledáčkem a druhá se snímacím mechanismem) na svitkový film. Fotili s nimi nejen amatéři, ale i čeští umělci jako Miroslav Hák, Taras Kuščynskij, Erich Einhorn a Jan Saudek. 

Cena Flexaret u nás není tak vysoká, jelikož se dají sehnat za nízké ceny od lidí, kteří je nevyužívají a těší je už to, že se někdo o tyto staré přístroje zajímá. Analogové fotoaparáty lze také sehnat ve specializovaných prodejnách a bazarech. V zahraničí jsou ale raritou, nezřídka se proto stává, že se do hledáčku chtějí nadšenci podívat, Flexaretu „osahat“ nebo si o ní jen povídat.

Co je k tomu potřeba?

Nutné je mít analogový fotoaparát, expozimetr (nebo aplikaci v telefonu), film do fotoaparátu (kinofilm nebo svitkový film podle druhu zařízení), trpělivost a čas. Jde o výborný trénink pro nerozhodné jedince, jelikož jste limitovaní políčky filmu (u Flexarety je to 12 snímků) a v rámci efektivity se standardně každý záběr fotí pouze jednou.

Z fotografa se tak stává lovec snímků, který vše vsází na jedinou kartu a je nucený se dokonale soustředit i si občas přiznat, že se konkrétní motiv do čtvercové expozice nebo černobílého provedení prostě nehodí, smířit se s tím a jít dál. Je až neuvěřitelné, že mnozí známí fotografové pracovali jenom s fotoaparáty na film.

Proč film?

Svůj Flexaret VI jsem dostala od otce a totálně mu propadla – brouzdám se lesem, cizí zemí nebo Prahou a snažím se plně vnímat okolí – celky i nepodstatné detaily. Už tenhle moment mi pomáhá zpomalit a soustředit se hlavně na to, že žiju a kde se právě nacházím. 

Vložím film do foťáku, občas vyzkouším, jak by zajímavý pohled nebo objekt vypadal zrcadlově převrácený na matnici foťáku, změřím světelné podmínky expozimetrem, nastavím expozici podle citlivosti filmu a potom se vzrůstající vlnou adrenalinu zatajím dech, zmáčknu spoušť a… a dny nebo týdny čekám na vyvolání filmu a tedy na to, zda se fotky vůbec vydařily. Pro cholerika, jako jsem já, je to velký trénink sebeovládání. 

A to nemluvím o chvíli, kdy se něco nepodaří a na filmu se objeví třeba jen jediný snímek nebo vůbec nic. Drobná chyba, nesoustředěnost nebo špatné skladování materiálu může znamenat, že o svoje snímky navždy přijdete. První takovou situaci jsem oplakala, ale moje sebeuvědomění se tím razantně změnilo a já zjistila, že nejdůležitější je pro mě samotný proces – koncentrace, soustředění, vzrušení, kreativita. Navíc správně vyvolaný film s fotografiemi, které jste vypiplali k dokonalosti už při vytvoření snímku, znamená neskutečný příval štěstí a vděčnosti. V tom jsou analogy kouzelné.

Co s fotkami?

Po vyvolání fotek z filmu získáte svitek s negativy, které jsou náchylné k poškrábání a jinému poškození. Je proto dobré, udělat si i jejich digitální kopii jako zálohu. Dále se dá analogová fotografie přenést na papír buďto přímým zvětšením z filmu (pomocí chemie a světlocitlivých papírů) či vytisknutím digitalizovaných verzí. 

Ty mají tu výhodu, že je lze ještě počítačově upravit, oříznout, vyrovnat apod. Lze z nich poté vytvořit například magnetky nebo koláž na stěnu. Na zdi se fotky vyjímají zejména v různě zkombinovaných čtvercových formátech. Nejoblíbenější je pravděpodobně formát 10x10, který není ani malý, ani moc velký.