Trek přes tři sedla: Životní dobrodružství v Nepálu

Jste zastánci pomalého cestování a namísto honby za levnými letenkami do overtourism destinací raději plánujete nezapomenutelné cesty do míst s duší? Pak na svůj seznam rozhodně zapište Nepál s návštěvou Himalájí. Pokud totiž zvolíte správné období a správný trek, dočkáte se liduprázdných horských scenérií, nekonečných výhledů na majestátní osmitisícovky a dokonalého pročištění hlavy.


Jak na to a co za to

Základem povedené cesty je pečlivá příprava. Fyzická a psychická, ale hodí se i vcelku slušný finanční obnos, takže pokud do země osmitisícovek chcete vyrazit příští jarní sezónu (ideálně na přelomu dubna a května, kdy je na treku kvůli končící sezóně nejméně lidí), začněte si šetřit už letos. S náklady se rozhodně nedostanete pod 60 000 Kč. Pokud se navíc budete chtít vydat na některý z lezeckých vrcholů, připočítejte pár tisíc navíc. A pokud v horách nejste jako doma a nemáte kompletní výbavu od ledovcových slunečních brýlí, péřového spacáku až po mačky, počítejte také s investicí do materiálu. Ale každá koruna stojí za to! Pokud jste navíc těšící typ a z šetření, z nákupu pořádných rukavic nebo nepromokavé bundy dovede vykouzlit součást výletu, máte vyhráno. O zábavu totiž budete mít postaráno už pěkných pár měsíců před cestou. 

Začněte nákupem letenek a oslovením nepálské agentury, která dodá místního průvodce i chybějící materiál (třeba fixní lana), a pak začněte s tréninkem. Nemusíte zrovna zvedat činky v posilovně, ale fyzička se vám hodí, tak využijte každé volné chvíle ke sportování a pohybu v horách. Je dobré se také předem naladit na situaci země a počítat s tím, že je Nepál jednou z nejméně rozvinutých zemí světa. Od ubytování a služeb proto raději moc nečekejte. Spát budete v promrzlých pokojíčcích, k jejichž vybavení patří pouze postel (v těch luxusnějších možná narazíte i na skromný věšák). Záchody nejsou splachovací a toaletní papír použijete jen v případě, že nějaký ponesete s sebou. Tekoucí vodu nečekejte, ale sprcha se kvůli imunitě stejně nedoporučuje, takže vám zase tak chybět nebude. A připravte se na to, že se po nekonečné horské dřině ze sedla do sedla odměníte leda spánkem, nic lepšího na vás v lodžích fakticky nečeká. Pořád vám tenhle výlet přijde jako sen? Pak jste prošli první hypotetickou zkouškou odvahy a v klidu můžete vyrazit!

Seznámení s Káthmándú a odlet do údolí Khumbu

Po úmorné cestě přes Spojené arabské emiráty jsme po 24 hodinách v letadle a na letištích přistáli v hlavním městě Nepálu. Společně s dalšími turisty jsme zamířili do asi nejznámější čtvrti Thamel, kde nás v přecpaných uličkách plných fejkového horského vybavení, prodejců hašiše a rikšů čekalo ubytování v tříhvězdičkovém hotelu. Těšila jsem se na poslední noc v civilizaci a teplou sprchu. Dostala jsem špinavý ručník a v místnosti, která na dvou metrech čtverečních představovala koupelnu i záchod, tekl jen velmi vlažný čůrek čehosi. Na aklimatizaci do horských podmínek je to ovšem vcelku příjemné ántré. Po ochutnání tibetského piva z kvašeného prosa, návštěvě hinduistického chrámu Pashupatinath a největší buddhistické stupy Swayambhunth jsme vyrazili na vnitrostátní letiště, odkud jsme chtěli pokračovat do Lukly, brány horských přechodů. Po celodenním čekání v odletové hale, v autobuse a na ranveji jsme sice skutečně odletěli, ale na místo nedoletěli. Takže jediná možnost, jak se dostat co nejdříve do hor, pro nás znamenal přesun na letiště v Ramejapu, městečku vzdáleném cca 80 kilometrů od hlavní nepálské metropole. Nenechte se zmást - po prašných silnicích vám cesta džípem zabere minimálně dalších šest hodin. Zážitek jen pro silné povahy, co se týče udržení obsahu žaludku i pro ty, kteří podle jedné turistické čtvrti v Káthmándú usuzují, že se lidé v Nepálu nemají zase tak špatně. Letiště v Ramechhapu by zasloužilo samostatnou kapitolu, ale zásadní je, že jsme z políčka zalitého asfaltem skutečně odletěli a o půl hodinky později už jsme vystupovali v Lukle. Živí a zdraví, což při přistávání na jednom z nejnebezpečnějších letišť světa není úplně samozřejmé. V necelých třech tisících metrech nad zemí nás přivítala pořádná zima. Po rozpáleném Káthmándú, kdy jsme se potili v kraťáscích a lehkém tričku, jsme se museli pořádně přiobléct. V čepicích jsme tak odstartovali své horské putování a pomalu jsme se po svých vydali do vesnice Namche Bazaar, hlavního města Šerpů, místního Špindlerova mlýna, kde je kino, vyňuňaná kavárna, veřejná prádelna přímo v řece, parkoviště jaků i obchod s předraženým toaletním papírem. V okolí městečka jsme vyřídili poslední papíry potřebné k treku, za východu slunce jsme obdivovali krásy Ama Dablam, Lhotse i nejvyšší hory světa a vystoupali jsme poprvé nad 4000 metrů nad mořem. A po dvoudenní aklimatizaci jsme se vydali konečně do liduprázdných hor, na místa, kde jen stěží potkáte nejen turistu, ale také Nepálce.

Předehra: Z Namche Bazaar do prvního sedla

Přes vesnici Thame a osadu Lunghden, jedno z nejopuštěnějších míst široko daleko, jsme se konečně dostali k prvnímu highlightu treku. Sedlo Renjo La je první náročnou zkouškou, leží totiž v nadmořské výšce 5350 metrů nad mořem. Výstup je opravdu pěkná dřina, s dechem už je to takhle vysoko přeci jen malinko horší. Výšvih do sedla se zdál být nekonečným, ale pocit nahoře? K nezaplacení! Stáli jsme tam, kolem stovky poletujících modlitebních praporků, koukali jsme do dáli, klepaly se nám nohy, v mačkách už jsme sotva stáli, ale byl to jeden z nejkrásnějších momentů celého treku. Ovšem pouze do chvíle sestupu, takže jakmile budete nahoře, zkuste si tento okamžik vychutnávat co nejdéle a počítejte s tím, že cesta dolů je ještě větší dřina než cesta nahoru. Sestupové zoufalství nejspíš přijde velmi rychle, o slovo se totiž přihlásí ukrutná bolest hlavy. Vydržet se to dá sice jen s velkým sebezapřením, ale jiné cesty není… Ale nebojte, po návratu už si budete pamatovat jen tu krásu kolem, na místní bolístky nejspíš velmi rychle zapomenete.

Pořádná dřina: Gokyo Ri a druhé sedlo

Gokyo je skvělé místo, kde si po přechodu prvního sedla můžete odpočinout. V místní kavárně nabízí i čokoládové koláčky, voda z okolního tyrkysového jezera vám zajistí pohodlné vyprání všech oděvů (vzhledem k váze vašeho batohu nejspíš stejně neponesete víc než dvě trička a dvoje spoďáry, takže vám praní zase tak dlouho trvat nebude) a dostupná pětitisícovka přímo nad osadou vám pomůže s další aklimatizací. Zakrátko vás totiž čeká druhé, ještě náročnější sedlo, tak je dobré ještě trochu potrénovat. Hora Gokyo Ri navíc nabízí neuvěřitelné výhledy na místní velikány, jimž vévodí majestátní Cho oyu a ledovec Ngozumpa. Tak si tuhle horskou scenérii nenechte ujít (je totiž lákavá zůstat v posteli a nic nemuset, ale proto tady přece nejste, že jo?). Druhý den vás sice čeká přechod sedla Cho La, ale výhledy z něj už nedosahují krás toho prvního, takže se nakoukejte do zásoby. Cho La opět není nic než bolest a dřina, ale vrcholek posetý barevnými praporky, všude čistě bílý sníh, totální ticho a samota za to rozhodně stojí. Pak už se můžete těšit na sestup do dalšího tábora, kde vás bude čekat jeden z nejlepších výhledů na krásku Ama Dablam – tedy pokud další den nevyrazíte na šestitisícový vrchol Lobuche.

Na vrchol: Naše první šestitisícovka

Na Lobuche potřebujete povolení, nocleh v high campu a velehorské vybavení - přeci jen je to šestitisícový lezecký vrchol a cesta sem už vyžaduje jisté dovednosti. Naše dobrodružství začalo odpoledním příchodem do sytě žlutého expedičního stanu, kde nás přivítal kuchař a poté, co jsme se zavrtali do péřových spacáků, bund a rukavic, nám naservíroval místní pochoutku dal bhat - rýži s kari, zeleninou a čočkovou polévkou. Vše jsme hojně zapili oslazeným čajem a kolem osmé už jsme ulehli ke spánku - v jednu ráno nás totiž čekal budíček a pořádný výšlap. Za svitu padajících hvězd a čelovek jsme nasadili sedáky a mačky, turistické hole vyměnili za cepíny a jumar a dalších pět hodin jsme si to šinuli nahoru do výšky 6119 metrů nad mořem. Vstávat včas se vyplatilo, nahoře jsme byli jako první expedice. Výhled je nepopsatelný, ale euforické stavy na vrcholu nečekejte. Pořádná výška vám dá opravdu hodně zabrat, takže stejně nebudete myslet na nic jiného, než na cestu dolů. Počítejte s tím, že slaňování na laně, na kterém se pohybují další skupinky, ještě může být pořádný oříšek. V kombinaci s klasickou bolestí hlavy, na kterou jsme si při sestupu začali pomalu zvykat, cesta dolů nebyla žádný med. Pamatovat už si ale budu jen to modré nebe kolem, výhled na Mount Everest a radost z výstupu. A to za to stojí!

Zklamání: Cesta do Everest Base Campu

Vesničky Lobuche a Gorak Shep nenabízí nic, co byste museli zažít. Ale vedou k základnímu táboru nejvyšší hory světa, proto tudy denně proudí desítky turistů, které návštěvu ledovce, na kterém stojí pár žlutých expedičních stanů, považují za vrchol své dovolené. My jsme se slávou tohoto místa nechali zmámit a vyrazili sem taky, ale vy se z naší chyby můžete poučit a na tohle místo vůbec nemusíte. V Lobuche vám sice udělají cappuccino, ale vodu nikde nenajdete. V okolí Gorak Shepu je slavná vyhlídka z Kala Pathar, ale vy už jste Everest a jiné velikány viděli odjinud, tak si tuhle turistickou atrakci v klidu odpusťte a Nepál si pamatujte jako příjemné místo, které ještě není zkažené davovým turismem. Pokud se sem přeci jen vydáte, nebuďte zklamaní, já vás varovala…

Procitnutní: Zpátky domů

Do třetího sedla Kongma La jsme se vinou zhoršeného počasí a návalu sněhu nedostali, ale vlivem únavy a množstvím předešlých zážitků jsme zkrácené cesty příliš nelitovali. Cestou z Lobuche jsme si plnými doušky vychutnávali vymoženosti míst v nižších polohách, po dvou týdnech jsme se znovu osprchovali (úžasný pocit), v místním krámu koupili krém na spálený obličej (velká úleva) a konečně si dopřáli i pivo (s klesáním nadmořské výšky totiž klesá i jeho cena). Cestou zpět do Namche Bazaaru se nezapomeňte zastavit v buddhistickém klášteře v Tengboche a zameditovat si v místě, kam si horolezci chodí pro požehnání. Během sestupu do údolí už si pak v klidu můžete užívat kvetoucí rododendrony, cinkající oslíky, pobíhání místních dětí, všudypřítomné modlitební mlýnky a místní dobroty. Pokud jste vegetariáni, rozhodně si přijdete na své. Maso totiž Nepálci jedí velmi sporadicky, tak buďte připraveni na skromnější pokrmy. Čekejte nudle, rýži a brambory na všechny způsoby. Gastronomické hody si pak užijete v hlavním městě Káthmándú, kde jsme se poflakovali poslední dva dny. Za hubičku ochutnáte všechny kuchyně světa, nakoupíte tady místní pochoutky na nejbarevnějších a nejdivočejších trzích. Obdivujte chrámy na každém rohu, nakrmte opice, okukujte mandaly a nakupte suvenýry z jačí vlny. A nezapomeňte na jedno. Až se vrátíte domů, budete si klást jedinou otázku: Kdy se do země bohů a hor zase vrátíte?



Bližší informace, kompletní popis trasy a mapa: zde.

Fotky: I like tofu + Děvče z hor 

Štítky

Ahoj, tady Ester. Narodila jsem se v Jeseníkách, miluju hory, mám ráda čerstvý chleba, víkendové ...

Přečtěte si také